ANTHONY PHILLlPS

Pohledy do privátního života

V hudebním průmyslu přetrvává myšlenka, že smysl má jedině ta muzika, která se prodává po náklaďácích, a že tedy jediný druh populární hudby, který má jakoukoli hodnotu, je jednoduchý a homogenizovaný tříminutový popěvek vyhovující současné módě. Existují však také moudří "starci", při jejichž hudbě si vybavíme ve vzpomínkách časy, kdy byly myšlenková originalita a svoboda projevu důležitým hodnotícím měřít­kem pro kvalitu písničky či jiné hudební kompozice, a kteří přes nepřízeň tisku stále dokážou produkovat hudbu, při níž se rozbuší vaše srdce a vzlétne duše, ne jenom nohy. Pro muzikanty je tento problém pochopitelně mnohem větším oříškem, a to přesto, že někteří dosáhli komerčního úspěchu - kupříkladu Genesis ze staré školy nebo novější kapely jako The Cure a REM - zatímco jiní nedostali šanci rozvířit publicitu, která může kariéře doslova vdechnout život. Jedním z takto postižených muzikantů je An­thony Phillips.

Z Genesis odešel v roce 1970 z důvodů uměleckých, názorových, fyzických i prak­tických a začal přehodnocovat své ambice. Jeho první reakcí bylo, že půjde studovat na univerzitu, ale nakonec se utvrdil v názoru, že jeho skutečné ambice stále tkví v muzice, zvláště když 'objevil' klasickou hudbu: 'Najednou se mi k téhle muzice otevřely uši.' Několik let potom studoval piano a skladbu, aby měl v budoucnu úplnou kontrolu nad tím, co bude skládat; to právě nebyl případ alba From Genesis To Revelation, kde smyčce aranžoval Arthur Greenslade. Návrat ke studiu 'v deva­tenácti letech, to bylo dost zvláštní a já se ve chvílích, kdy mi to moc nešlo, ohlížel přes rameno, co dělá kapela. Strašně rád bych byl dělal s Philem, protože je to tak skvělý a originální muzikant a už jeho jedinečná osobnost by musela být velkou výhodou při takové spolupráci. Ale já nebyl nijak zvláštní kytarista - bylo to docela osobité, ale nápady jsem měl jen primitivní. Nikdy bych nedosáhl takového pokroku, kdybych byl zůstal- byl jsem a pořád jsem naprosto spokojený se svým rozhodnutím odejít.'

K hudebnímu byznysu se znovu přiblížil nejprve v roce 1973, kdy začal opět psát s Mikem Rutherfordem; něco z toho se později dostalo na jeho album The Geese And The Ghost. Spolu s Mikem napsal hymnus 'Take This Hearť, který se dostal na kompilaci firmy Charisma nazvanou Beyond An Empty Dream, novou hudbu napsal pro další album a dělal i s Philem na skladbě 'Silver Song'. Měla vyjít na singlu, ale master nebyl nakonec tak dobrý jako demosnímek a deska nevyšla.

Ant se k projektu vrátil v roce 1974 - mezitím učil, protože Mikův čas úplně strávila příprava nové desky Genesis The Lamb Lies Down On Broadway, která se rozrostla na délku dvojalba. Měli tak jen málo času k psaní i natáčení: 'Rozhodli jsme se natáčet lacino, použili jsme dva spřažené čtyřstopé magnetofony. Pak jsme se nastěhovali do hausbótu Toma Newmana v Malých Benátkách, kde bylo k dispozici šestnáctistopé studio. Naneštěstí ještě nemělo za sebou dětské nemoci, a tak jsme se zdržovali a čas ubíhal. Když se pak Genesis vrátili z turné 'The Lamb' přesně v době, kdy jsme měli desku dokončit, odešel Gabriel a Mike musel veškeré své myšlenky i čas věnovat jen kapele. Když skončila první část turné, ještě na tom hodně dělal, ale když museli přemýšlet o dalších osudech Genesis, nebylo už naše společné album pro něj takovou prioritou jako dřív. Já to chápal, ale přirozeně jsem měl obavy, co dál, a ani pro Mika to nebylo jednoduché. Rád by se na tom podílel víc, ale chyběl mu čas.'

Dokončené skladby představovaly výrazný pokrok od jejich dvanáctistrunného akustického materiálu z raných dob alba Trespass, natočený materiál to však nepo­tvrzoval. 'Chtěl jsem, aby to příjemně plynulo, a to se nepodařilo!'

Proti Antovi se spikla i několikerá zdržení z různých důvodů, a když nakonec desku dokončil, na scéně už vládla definitivně jiná hudební atmosféra. 'Trvalo to celé věky, než jsem to dodělal. Pořád jsem přitom učil a dostal jsem taky nabídku absolvovat časově náročný hudební kurs na londýnské Trinity, a pak se najednou ozvali z amerických Passport Records, že mají zájem desku vydat. Měla tam úspěch a já stál rázem tváří v tvář kariéře; ale v Anglii i tak nebyla šance na vydání, protože to tu všechno převálcoval punk. Typ muziky, kterou jsem dělal já, by se vyplatil jen když bych byl už zavedené jméno a měl armádu fandů, kteří by ignorovali, co píše tisk. Začít bylo prakticky nemožné; desku nakonec vydal můj management u Hit and Run až potom, kdy se jí ujali u Passport Records.' Nebylo to tedy snadné, ale Antovi se nakonec alespoň přece podařilo dostat desku na pulty obchodů a to vytvořilo základnu k další práci. 'Měl jsem štěstí, že jsem v těch temných dnech mohl natáčet pořád dál - Passport oddaně vydával všechno, co jsem jim přinesl, i když to byla třeba deska švédských cyklistických songů!'

Antova nahrávací aktivita se dále ubírala dvěma hlavními směry - jeden komerč­nější, kterým se dočkal alespoň do jisté míry milostivého pohledu v očích přelétavých stoupenců módních směrů i v pohyblivých píscích hudebního průmyslu; druhý byl mnohem skromnější, avšak také mnohem osobnější prezentací hudebních idejí - to byla alba známá jako Private Parts And Pieces. Ant se netají tím, že není spokojen úplně se vším, co vydává, ale je srozuměn s kompromisy, aby si udržel kariéru. Kdyby si je nepřipustil, patrně by neměl šanci točit vůbec žádné desky a my bychom byli o mnoho jím stvořených lahůdek prostě ochuzeni. 'Branže ovlivnila spoustu mých rozhodnutí - The GeeseAnd The Ghost měla své nedostatky, ale zvuk dvanáctistrunky výrazně připomněl "Stagnation" a dal celé desce směr, kterým bych byl rád šel, ale musel jsem vyhovět nátlaku, abych dělal spíš singly a písničky než instrumentálky. U alba Sides se lidi z firmy Arista pořád jen ptali: "Kde je disco singl ?" Lidi, kteří si koupili moji první desku a chtěli, abych pokračoval v podobném duchu, se museli divit změnám, kterými jsem procházel.' Deska Sides i její předchůdkyně Wise After The Event obsahovaly oproti jeho debutu hodně krátkých písniček, ale pořád tu byla patrná atmosféra osobité a přitažlivé muziky (i když připusťme, že texty, zejména když jich musí být dost pro celé album, nejsou Antovou nejsilnější stránkou!). Album Sides dost získalo - alespoň umělecky, když ne komerčně - počáteční marketingovou aktivitou, kterou vyvinula firma Arista. Firma Passport krátce předtím vydala pod názvem Private Parts And Pieces kolekci jeho akustických skladeb jen pro piano a kytaru, které napsal v uplynulých šesti letech. Arista poté kolekci převzala a vydala ji zdarma jako přílohu k prvnímu nákladu pěti tisíc exemplářů alba Sides, takže ti fandové The Geese And The Ghost, které Sides zklamala, se mohli utěšit ještě další, a to dost odlišnou deskou!

Od té doby se Phillipsova kariéra ubírala dvěma směry - jedním jsou intimní rozhovory, téměř soukromá korespondence Private Parts And Pieces, a na druhé straně ostatní jeho dílo, v němž musel tu a tam učinit ústupky. Ant se přitom držel své obdivuhodné zásady nedělat si reklamu na jméno své bývalé kapely - promo materiály k jeho deskám se o ní prakticky nezmiňovaly. 'Chtěl jsem se té nálepce vyhnout. Vždycky jsem si myslel, že by to bylo zneužití jejich úspěchu a to by nebylo správné. Musel jsem s tím ale bojovat, protože gramofirmám by to určitě pomohlo získat zájem publika.' Nicméně i tady došlo ke kompromisu, kterým se stalo založení Anthony Phillips Bandu pro album The lnvisible Men. 'Strašně se to nevyvedlo! Začalo to nápadem na komerční album, to bylo OK, ale mě něco tak komerčně orientovaného prostě vůbec nebavilo, úplně jsem ztratil zájem!'

Naštěstí ho nepotkaly jen samé nepříjemnosti - měl i možnost realizovat se podle vlastní chuti. Postupně také začal více používat klávesové nástroje - jako na albech 1984 (nemá nic společného s Orwellovou knihou) - a Slow Dance, zatím poslední desce nabízející vynikající skladby s až klasickým (ač se to člověk tak zdráhá označo­vat) nádechem. Je to ambiciózní a imaginativní deska, která spojuje celou řadu témat a hudebních nálad a perfektně ilustruje Antovy schopnosti na tomto poli - nabízí se i myšlenka, že by dokázal komponovat skvělou hudbu k filmům. Ant připouští, že v posledních deseti letech pro něj desky přestaly být tolik důležité, věnoval se více natáčení televizní a knižní hudby. 'Nebral jsem to jako nějaký kompromis, protože jsem vždycky rád tvořil na obrazy. Z toho jsem v minulé době žil. Teď mám vydava­telskou smlouvu s Virgin Publishing jakožto skladatel a to má občas přednost, takže jsou problémy s propagací další mojí muziky. Uvažoval jsem o sólovém koncertování podobně jako to dělá Steve Hackett, ale jsou to hodně složité věci a musel bych se dlouho připravovat.'

Koncertování je jednou z cest, jak si získat publikum; Ant se pro ně však neroz­hodl: 'Po zkušenostech s Genesis mám svoje obavy z koncertních šňůr, ale hlavní překážkou vždycky bylo, že jsem nechtěl postavit kapelu - to by se napřed muselo pořádně chytit album. Bez toho si člověk musí vypůjčit velké peníze, a když bych odstartoval z pozice slabého, musel bych pak možná koncertovat spoustu let, abych zaplatil dluhy.' Koncertování tedy nepřichází v úvahu a stejně je to s propagací Antovy hudby v rozhlase. 'Rádio hodně zúžilo záběr, hraje jen buď čistý pop nebo klasiku, takhle nesmyslně to dělí. Možná ještě časem napíšu nějaké písničky, i když teď se jim věnuju pořád méně.' Nejdůležitějším nástrojem marketingu Antovy hudby je patrně pořád metoda od úst k ústům - a tady stojí za to poznamenat, že kdo má rád muziku nápaditou a plnou emocí, nemůže být zklamán jeho alby Private Parts And Pieces. I na nich se postupně ke slovu víc a víc dostávaly klávesy a hudební vyjádření tak dostalo nový rozměr. V hudbě samotné i v názvech kompozic můžeme vysledovat milý smysl pro humor, obaly jsou lahůdkové a nedávno vydané verze na CD navíc nabízejí některé jeho rané skladby komponované ještě pro Genesis - jde o legendární tituly jako je například 'Let Us Now Make Love.'

V hudebním světě, kde se bezduché opakování stalo normou, dokáže osobitý talent zazářit často jen se značnými obtížemi, když ho však objevíte, září o to jasněji. Jen příležitostně je mudrcům dovoleno uložit své vzpomínky k odpočinku a vyhřívat se v paprscích muzikantského sluníčka, bez okovů byznysu...

 

 

PETER GABRIEL

Rozdíly jsou patrné

Slovo paradox vztažené na člověka označuje toho, kdo se projevuje někdy zcela protikladně. Jeto slovo, které mohlo docela dobře být vynalezeno pro Petera Gabriela. Mimo jeviště to byl plachý, nešikovný a nevýrazný typ, ale když jste ho postavili tváří v tvář davům, jen stěží byste si mohli představit charismatičtějšího a života plnějšího frontmana. Dokázal být bystrou a pohotovou postavou byznysu a zároveň člověkem vzdáleným realitě, duchem nepřítomným. Po hudební stránce ho ovlivnily nejvíc africké rytmy, temperamentní, spontánní a život milující muzika - a přitom mu trvalo léta, než se odhodlal vydat nové album, protože znovu a znovu promýšlí i ty nejnepatrnější detaily. Může vydat materiál, který je neuvěřitelně vstřícný trhu a následně úplně jinou hudbu, bizarní a obskurní. Po hitovém albu So a na něj navazujícím turné se ztratil z očí na šest dlouhých roků, kdy vydal pouze Passion, fascinující a poutavou instrumentální desku, záměrně tak nekomerčně orientovanou, že se to rovnalo obrácení se zády k publiku, které si tak úspěšně získal. Nemalou roli v uplynulých letech u něj hrály i jeho osobní problémy. Jestli někdo tančil na jiný rytmus, byl to nepochybně Peter Gabriel.

Těžko uvěřit, že Peter byl kdy členem nějaké skupiny - tvrdí sice, že rád spolupra­cuje s jinými muzikanty, ale přitom si dělá věci po svém a kdy to jemu vyhovuje; budítaké dojem, že spoustu věcí dělá čistě jen pro jejich výjimečnost. 'Očekávejte ne­čekané' bylo heslo, s nímž v roce 1977 zahájil sólovou kariéru - sotva kdy bylo pravdivější. Po odchodu z Genesis neměl pražádnou chuť vrátit se do té mlýnice a strávil celý rok 'otrockým vztahem k zelí a kapustě' a s rodinou; právě tehdy se Genesis dopracovávali ke stále většímu úspěchu. Znovu se pustil do komponování ­jednu jeho skladbu dokonce natočil Charlie Drake - a když se konečně rozhodl vydat sólovou desku, zvolil zajímavé stylové proměny i když, až na jednu výjimku (holičské kvarteto z 'Excuse Me') se na ní nakonec příliš nevzdálil svým osvědčeným kořenům. V téže linii pokračoval i druhou deskou, celkově temnější a hutnější, jen s několika výjimkami především v podobě skladeb 'Exposure' a 'Home Sweet Home'. Od té doby se jeho hudba ponořila do šťavnatých rytmických slavností, odklonil se od me­lodičtějšího stylu z minulé doby a stal se jakýmsi mluvčím sílícího hnutí tzv. world­music. Obzvláště vzrušující byla jeho spolupráce s Youssou N'Dourem a jeho turné z let 1986/87 si mnozí pamatují právě pro okamžiky, kdy tito dva spojili své síly ve skladbě 'In Your Eyes', vzrušujícím vrcholu představení a potvrzením správnosti Peterova pilného studia jiných kultur a jejich hudby.

Jeho třetí album bylo ve skutečnosti prvním, kde Peter vycházel v kompozici od rytmického nápadu. Brzy se stalo velkým uměleckým i komerčním úspěchem; to přesto, že Peterova americká vydavatelská firma byla natolik znepokojena jeho neobvyklostí, že mu díky tomu vypověděla další spolupráci. Čas ukázal, kdo se směje naposled. Jeho muzika překračovala bariéry, sound, který ji formoval - hlavně v prvním období používání syntezátoru Fairlight - byl velice odvážný a všeobecně úspěšný. Peter se v té době začal projevovat tak, jak to odpovídalo charakteristice jeho hudby - radostně, vesele a nevázaně - i když je to paradoxně týž intelekt, který jeho deskám dal tak originální přitažlivost. Tony Stratton-Smith se po Peterově odchodu z Genesis vyslovil: 'Do budoucna mohu říci, že sice jediné, co Genesis Peterovým odchodem ztratili, je jeho hlava, ale jsem přesvědčený, že je to ztráta dost podstatná a možná způsobí, že se Genesis stanou jen velmi dobrým šampiónem těžké váhy a ne světovým šampiónem těžké váhy.'

Peter občas působí dojmem seriózní a vtipné osobnosti, ale to je především známka jeho nechuti k novinářským rozhovorům a má to zakrýt dost zlomyslný smysl pro humor a velice pohotovou mysl. Nevěří v halasné vyhlašování vlastních názorů, dokud si jimi není úplně jistý, a tak vždy hovoří jen a jen z pozice člověka, který dobře ví, co říká, a vždy stojí za to dopřát jeho názorům sluchu. Jeho práce pro Amnesty International, zahrnující i americké turné 'Conspiracy Of Hope' a pouť po celé planetě s turné 'Human Rights Now!', je neúnavná a Peter je schopen se vší znalostí hovořit na téma lidských práva s tím spojených problémech: jeho skladba 'Biko' se stala hymnou boje za lidská práva po celém světě. Podpora, kterou této problematice projevuje, jej posunula do politické arény a občas i odklonila pozornost od jeho hudby. Je však nepopíratelné, že zůstává výraznou uměleckou osobností.

Často se nechává unést detailem, ale na albu 50 bez diskuse trefil na správnou notu. Mnohem výrazněji se tu začal projevovat jeho smysl pro humor. 50 byla celkově posluchačsky mnohem vstřícnější deska než všechny před ní; daly se tu slyšet krásně vystavěné melodie podepřené vynalézavou rytmikou, což je křehká rovnováha, nic­méně Peter jí dosahuje s výjimečnou lehkostí. Jako zpěvák a aranžér se chtěl pokusit o návrat k blues a soulové hudbě, která ho tolik vzrušovala v šedesátých letech ­myslel na album cover verzí. I když tento nápad opustil, zachytil ducha té doby vlastními kompozicemi, které zařadil na 50 - 'Sledgehammer' a 'Big Time', a které se obě staly celosvětovými singlovými hity.

Věrný svým ideálům odmítl si Peter přihřát polívčičku na své čerstvé popularitě a natočit 50 2. Místo toho utopil značnou část vydělaných peněz do přestavby svého studia v Bathu. Nazval je Real World, stejně jako gramofonovou firmu, kterou založil, aby pomohl západnímu publiku poznávat hudbu třetího světa. Za výhodných finančních podmínek tu natáčejí umělci jako Nusrat Fateh Ali Khan a Real World financuje podobné projekty i tím, že svoji kapacitu propůjčuje za obvyklé komerční ceny jiným slavným jménům. Pro Gabriela je prostředí vlastního studia nesmírně důležité - pochopitelná reakce na léta strávená v tmavých a špinavých studiích, někdy sotva inspirujících k dobrému výkonu. Real World leží na venkově, je v něm dostatečný přístup denního světla a umělci tak mohou tvořit v mnohem příznivějších podmínkách.

Peterovým prvním dílem zde stvořeným bylo album Passion, které vzniklo dopra­cováním hudebních témat, která natočil pro provokativní film Martina Scorseseho The Last Temptation Of Christ. S obvyklou důkladností se ponořil do hudby oněch časů a zeměpisného určení, a když dokončil práci pro film, zbyla mu spousta mate­riálu, kterou v něm nemohl upotřebit. Pocítil potřebu vytvořit soudržné dílo, ne pouhý doprovodný soundtrack; výsledek obsahoval jedenadvacet kompozic a vyšel simultánně s doprovodnou deskou Passion Sources, jež šířeji odkrývala jeho inspira­ce. Passion sice neoslovila tak široký okruh publika, byla to však objevná a vysoce zajímavá deska a pro nejzasvěcenější okruh jeho příznivců dokonce jeho deska nejlepšÍ.

V průběhu let Peter prozkoumával ještě další esoteričtěji laděné vedlejší stezky ­jednou z nich je filmová verze The Lamb Lies Down On Broadway. V roce 1979 se na toto téma začalo diskutovat, uvažovalo se o spojení původního obsazení kapely pro natočení soundtracku a Peter tehdy strávil spolu s Jodorowským, režisérem filmu El Topo, dva měsíce psaním scénáře. Brzy se ale vyskytly problémy, zvláště když před vydáním třetího alba rozvázali Atlantic Records s Peterem nahrávací smlouvu a ztí­žili mu tak přístup k získání peněz na natáčení. Také v kapele rostl odpor k návratu k zašlé slávě a přepracovávání starých témat. Film tedy odešel pod kytičky, Peter se však nevzdal a pomalu stavěl základy dalšímu konceptuálnímu dílu, příběhu o Mo­zovi. Poté, kdy se ukázalo, že podmínkou k přijetí Raela se stala potřeba vytvořit novou hudbu, napadlo Petera zařadit na svá sólová alba skladby spjaté s touto postavou (skladby jako 'On The Air' nebo 'Here Comes The Flood), avšak podobně jako u spousty jiných Peterových nápadů je otázkou, zda se i tento vůbec dočká realizace a zda bude mít Mozo nějakou budoucnost.

Jeho nejnovější zájem směřuje k rozvoji Real World - tentokrát to má být 'hybridní propojení univerzity, kempinkového tábora, zábavního parku a Disneylandu. Má to být místo, kde si lidé ověří vlastní schopnosti, poznají co dokážou a pobaví se, a ideálně se také do určité míry změnÍ.'s Jeho fascinace technologií a jejím spojením s lidskou zkušeností je páteří jeho díla už mnoho let a je zřejmé, že tomu tak bude i nadále.

Hudba pro něj ovšem stále zůstane důležitým zdrojem seberealizace a kreativity. 'To, co dělám, se hodně podobá blues, je to katarze, v níž mohu odhalit své srdce a cítit se nakonec o mnoho líp.' Uvnitř člověka a muzikanta tluče srdce neodvola­telně oddané čestnému a upřímnému vyjadřování pocitů, myšlenek a idejí, věřící v humanitu vlastní i ostatních - je to báječný skladatel a velký člověk.

 

 

STEVE HACKETT

Hackett na kousky

'N erodilo se to vůbec snadno, nebylo to žádné neposkvrněné početí a nic podobného přirozenému porodu, ale podařilo se mi přivést na svět dítě, které kope a křičí!' Toto prohlásil Steve Hackett o svém albu Highly Strung vydaném v roce 1983, ale stejně mohl hovořit o celé své kariéře po odchodu od Genesis. Ze všech tří klíčových odchodů musel být právě tento nejstatečnější: Anthony Phillips jednoduše nemohl pokračovat a Peter Gabriel, přestože prohlašoval, že jde na odpočinek, musel vědět, že bude-li chtít, čeká ho solidní sólová kariéra. Steve se ovšem musel vypořádat s handicapem, který proná­sleduje všechny nezpěváky, pokud se rozhodnou oddělit od své kapely - totiž s nulovou individuální identitou. A pro uprchlíka z kapely, která relativně neměla žádnou tvář, to byl problém o to evidentnější, neboť v té době Genesis ještě zdaleka nezískali celosvětový komerční ohlas.

Zatímco se ale Stevovi neustále vyhýbal úspěch doma nebo ve Státech, na konti­nentě tomu bylo naprosto obráceně, ba občas dokonce Genesis zůstávali ve stínu jeho úspěchu! Jeho desky nabízely dobrodružnou pouť a přirozeně stavěly na elek­trické i akustické kytaře daleko víc, než tomu mohlo být u Genesis. Steve si kolem sebe vybudoval nadšenou síť fanoušků uchvácených jeho imaginativní kytarovou hrou. Zakoketoval si i s mainstreamem, jako na 'Cell 151', singlu položeném na lopatky nezájmem firmy o jakoukoli propagaci. Ve skladbě 'Ace Of Wands' flirtoval i s divoce bizarními náladami. V době svého působení s GTR dokonce tančil s "ďáb­lem", ale v srdci jeho muziky vždycky zůstávala akustická kytara; svůj milostný vztah vystavil plně na odiv ve skladbách 'Bay Of Kings' a 'Momentum'.

Svoji sólovou kariéru zahájil Steve v roce 1978 vydáním alba Please Don't Touch, okouzlující deskou plnou chytrých nápadů a lyrických melodií, jen místy, jako v titul­ní skladbě, narušovaných drsnějšími kytarovými vstupy. Steve roztáhl křídla a přizval ke spolupráci celou řadu muzikantů a zpěváků; desku to mírně dezorientovalo a nijak mu to nepomohlo jako individualitě, která se potřebovala prosadit, což jen prohloubila skutečnost, že se mu nepodařilo vyjet se svojí novou muzikou na cesty. Uznal chybu a snažil se napříště dát své hudbě ostří; proto také postavil kapelu pro své příští album Spectral Mornings, své patrně nejlepší, nasycené joie de vivre - kapela si dobře rozuměla, a i když byl Steve autorem veškerého materiálu, prosadily se spontánně i nápady dalších jejích členů. Bylo štěstí, že to v kapele, kde hráli Dik Cadbury, Nick Magnus, John Shearer a Pete Hicks, tak dobře fungovalo, protože když měli začít točit v Holandsku, zjistili, že jsou po kolena ve sněhu a uvězněni v prostorách studia! Steve si v tomto období hodně věřil: titulní skladba byla oslňu­jícím kytarovým opusem, jímž se vrátil ke grandióznímu a romantickému soundu, který Genesiss jeho odchodem nechali za sebou, zatímco bouřlivá 'Clock' předvedla kapelu a její umění v tom nejlepším světle. Album se prodávalo spolehlivě a kapela uskutečnila i propagační turné, při kterém se jí největšího ohlasu dostalo zejména na festivalu v Readingu při srpnových bankovních prázdninách roku 1979. Skupina dále rostla a rozvíjela svůj vlastní osobitý styl, i když se dalo vysledovat, že občas namísto hledání cesty vpřed jen přešlapuje na místě. Album Defector vydané v roce 1980 kvality jen potvrdilo, a i když nebylo tak dobré jako Spectral Mornings, následné turné bylo senzační.

Od tohoto důležitého momentu začal Hackett vyrývat vlastní stopu v rockovém světě. Získal si už definitivně velkou popularitu, hrál před naplněnými sály a produ­koval alba, která dosahovala solidních prodejních výsledků a dobrých umístění v ta­bulkách, přičemž mu dovolila volnost sebevyjádření, jak se to projevilo kupříkladu ve velmi zajímavě vystavěných instrumentálkách typu 'Jacuzzi' nebo osvěžující akus­tické 'Two Vamps As Guests'. Dobrá kapela za zády mu umožnila uskutečňovat dlouhé koncertní šňůry - což je vždycky spolehlivá cesta, jak získat publikum - a dala deskám atmosféru, které by sólový počin nedosáhl. Porozumění a pevné vztahy ve skupině se projevily jako pozitivní vklad; bohužel, kapely, které pracují na svého šéfa, mívají své problémy: 'Někdy v roce 1980 jsem potkal Billa Bruforda, měl tehdy také skupinu a řekl mi: "Moje kapela mě přivede na mizinu - co ta tvoje?" Bylo to naprosto stejné, vůbec nevím, jak jsem jim dokázal každý týden sehnat peníze na

výplaty a nakonec jsem musel kapelu rozpustit, což byla velká škoda.'

Na přetrvávající problémy odpověděl albem Cured, obsahujícím některé vynikající momenty - zejména skladbu 'The Air-Conditioned Nightmare' - avšak bylo nekon­zistentní a natočené spíše jen jádrem kapely, Stevem a klávesovým kouzelníkem Nickem Magnusem. Bicí svěřili automatu a celá deska postrádala vzruch. Steve si také musel poradit se všemi vokály, nemohl se omezit pouze na ty, které mu seděly, a to se na výsledku také podstatně podepsalo. Přesto ještě dokázal sestavit kapelu pro turné, což desce pomohlo, ale nastal čas přehodnocení. Když po osmnácti měsících vydal desku Highly Strung, vrátil se k formátu skupiny a znovu se spojil s muzikanty, kteří s ním dělali předchozí turné; výsledek byl velmi uspokojivý. Singl ohlašující vydání alba, 'Cell 151', se stal rozhlasovým hitem, který se jen o vlásek nedostal do hitparád, opět zčásti díky nepohotovosti Charismy, která v té době procházela vnitřními otřesy - bylo to krátce předtím, než ji převzala firma Virgin. Bez ohledu na to znamenalo album návrat k hledačství, které mu bylo vlastní po odchodu z Genesis, a prozkoumávání hranic možností rockové kytary i jejich nená­padné posunování. Podobně umělecky úspěšná byla i jeho další deska Bay OfKings, kde tentokrát realizoval své hledačství na akustické kytaře. 'Rád nacházím ty body, kdy zní jako jiné nástroje - existuje tu obrovské množství nejrůznějších odstínů. Rád jimi vytvářím pocity "optických" iluzí.'

Protože se Hackett oženil s brazilskou umělkyní Kim Poor, bylo jen otázkou času, kdy využije rytmických inspirací této země; stalo se tak na desce Till We Have Faces.

Ve1mi závažně ji ovšem poškodilo, že se nemohlo uskutečnit propagačního turné; do jisté míry tomu bylo i proto, že živě nebylo možné použít tolik perkusívních nástrojů jako tomu bylo při natáčení. Objevily se však i finanční problémy a to byl jeden z důvodů, proč se Steve angažoval v nablýskaném americkém světě rocku pro dospě­lé, v kapele GTR. Tiskové prohlášení obhajovalo záměr vyzdvihnout kytaru jako nejdůležitější rockový nástroj a vstoupit s ní do devadesátých let; vypadalo to slibně, když se vedle Hacketta objevil Steve Howe z Yes, sám velmi talentovaný muzikant. Když ale deska vyšla, bylo to něco úplně jiného: 'Vždycky jsem to viděl jako jedno­rázovou záležitost. Oba jsme do toho šli pragmaticky, nebyla to ta nejskvělejší věc, kterou jsme kdy dělali, ale ve Státech to byl velký úspěch, který mi pomohl finančně a dovolil mi vyprodukovat další desku a vyjet s ní na turné. Momentum bylo Stevo­vým druhým akustickým albem, dalším lahůdkovým výběrem, jímž dodal váhu svému tvrzení, že 'nejdůležitější je udržet si nejširší spektrum vyjádření. Rád bych pokračo­val v obou směrech, ale nemohu říct, jestli budu pořád dělat zvlášť rockové a zvlášť akustické desky.'

Více než dvacet let poté, kdy se v inzerátu označil za muzikanta, který 'chce překonávat stagnující hudební formy', je Stevovou největší ctností stále spalující vášeň pro hudbu a objevování nových možností v ní. 'Je to přetlak, posedlost. Je toho tolik co objevovat - když jsem začínal, bylo báječné objevit nový akord - jako bych objevil nějaké nové světy! Vždycky jsem byl přesvědčený, že člověka, pokud vytrvá, čekají mnohá vítězství.'